Srbština

Srbština
Srbština je standardizovaná varianta srbochorvatštiny, kterou mluví především Srbové. Je to úřední a státní jazyk v Srbsku, jeden ze tří úředních jazyků Bosny a Hercegoviny a spoluúřední jazyk v Černé Hoře a v Kosovu. Je uznaným menšinovým jazykem v Chorvatsku, Severní Makedonii, Rumunsku, Maďarsku, na Slovensku a v České republice.

Standardní srbština vychází z nejrozšířenějšího dialektu srbochorvatštiny, štokavštiny (konkrétně z dialektů Šumadije-Vojvodiny a východní Hercegoviny ), který je také základem standardní chorvatské, bosenské a černohorské varianty, a proto byla v roce 2017 vydána Deklarace o společném jazyce Chorvatů, Bosňáků, Srbů a Černohorců. Dalším dialektem, kterým Srbové mluví, je na jihovýchodě Srbska torlačtina, která tvoří přechod k makedonštině a bulharštině.

Srbština je prakticky jediným evropským běžným jazykem, jehož mluvčí jsou plně funkčně digrafičtí a používají jak cyrilici, tak latinku. Srbskou cyrilici vymyslel v roce 1814 srbský lingvista Vuk Karadžić, který ji vytvořil na základě fonetických principů. Latinskou abecedu používanou pro srbštinu (latinica) navrhl chorvatský lingvista Ljudevit Gaj ve 30. letech 19. století na základě českého systému s korelací grafémů a fonémů jedna ku jedné mezi cyrilicí a latinkou, čímž vznikl paralelní systém.

Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.

jat se vyslovuje jako e/é) – používá se pouze v Srbsku, kde je z velké míry převažující výslovnost (Bělehrad, Vojvodina, východní, centrální a jižní Srbsko).

* jekavština (jat se vyslovuje jako i/je/ě) – jediná výslovnost v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku, v Srbsku pouze ve západní části (pořád ustupuje pod vlivem médií)

Státní území
  • Bosna a Hercegovina
    Bosna a Hercegovina (// Bosna i Hercegovina, cyrilicí / Босна и Херцеговина), zkratkou BiH, někdy zvaná jednoduše Bosna, je přímořská země v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Jejím hlavním a zároveň největším městem je Sarajevo s 275 524 obyvateli (2013). Bosna hraničí na severu, západě a jihu s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Bosna a Hercegovina je téměř vnitrozemský stát, s výjimkou pásu 20 km na pobřeží Jaderského moře kolem města Neum, (díky kterému Bosně náleží i tři malé ostrůvky). Střední a jižní část země je hornatá, na severozápadě je mírně kopcovitá a na severovýchodě převážně rovinatá. Vnitrozemí má mírné kontinentální klima, ohraničené horkými léty a chladnými a sněhovými zimami, kdežto jižní cíp země, Hercegovina, má středozemní klima a nízký reliéf.

    Bosna a Hercegovina je oblast, kde lze vysledovat lidské osídlení až do neolitu, v průběhu staletí byla obývána Illyry, Kelty, Góty a nakonec od 6. století n. l. Slovany. Místní Slované byli součástí Východořímské (Byzantské) říše, chorvatského či rašského království nebo Uher. Od konce 12. století se zde ale začala projevovat tendence k samostatnému vývoji, která z Bosenské bánoviny pod vedením rodu Kotromanićů roku 1377 učinila království. Odstředivé tendence šlechty a nepříznivé zahraničně politické okolností nakonec způsobily, že se země roku 1463 dostala pod nadvládu Osmanské říše, která Bosnu držela až do roku 1878, formálně až do roku 1908. Během panování osmanských sultánů došlo k významným etnickým přesunům původního obyvatelstva a země se výrazně islamizovala. Území bylo roku 1878 zabráno Rakousko-Uherskem, které tu vládlo až do konce první světové války. V meziválečném období byla Bosna součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) a po druhé světové válce byl zemi udělen status suverénní republiky v nově vytvořené jugoslávské federaci. Po rozpuštění Socialistické federativní republiky Jugoslávie země v roce 1992 vyhlásila nezávislost, která byla následována bosenskou válkou, trvající až do roku 1995.
  • Chorvatsko


  • Kosovo
    Kosovo, plným názvem Kosovská republika, je částečně uznaný stát v jihovýchodní Evropě, který v únoru 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku jako Kosovská republika. Srbsko považuje tuto republiku za své území a stále na ni vznáší nárok jako na svou vlastní. K září 2020 uznávalo samostatnost Kosovské republiky 98 členů OSN z celkových 193.

    Kosovo je vnitrozemský stát v centru Balkánského poloostrova. Hlavní město a současně největší město je Priština. Kosovo má rozlohu 10 905 km² žije zde asi 1,9 miliónu obyvatel (k roku 2018). Albánci tvoří 88 % obyvatel, Srbové 7 %. Země hraničí na jihu se Severní Makedonií a Albánií, s Černou Horou na západě a s tzv. nesporným územím Srbska na severu a východě. Ve starověku se v regionu nacházelo Dardanské království a později římská provincie Dardánie. Území bylo součástí Srbska ve středověku a mnozí považují Bitvu na Kosově poli v roce 1389 za jeden z určujících momentů v srbské středověké historii. Poté, co bylo od 15. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, se na konci 19. století Kosovo a jeho Prizrenská liga stalo centrem albánského hnutí za nezávislost. V důsledku porážky v první balkánské válce (1912–13), Osmanská říše postoupila Kosovský vilájet Balkánskému svazu; větší část území získalo Srbské království, zatímco Černohorské království si připojilo západní část krátce před tím, než se obě země po první světové válce staly součástí Království Jugoslávie. Po období jugoslávského unitářství v Království Jugoslávie pak poválečná jugoslávská ústava ustanovila Autonomní provincii Kosovo a Metochii v rámci vytvořené republiky Srbsko.
  • Severní Makedonie
    Severní Makedonie (do roku 2019 Makedonie, ), plným názvem Republika Severní Makedonie, je stát na Balkánském poloostrově. Vznikl v roce 1991 jako jeden z nástupnických států bývalé Jugoslávie. Je to vnitrozemský stát, hraničí s Kosovem na severozápadě, se Srbskem na severu, s Bulharskem na východě, s Řeckem na jihu a s Albánií na západě. Jde přibližně o severní (resp. severozápadní) třetinu větší zeměpisné a historické oblasti Makedonie. Má rozlohu přibližně 26 000 km²; geografie je určena především horami a řekami; nejvyšší pohoří jsou Korab a Šar planina. Hlavní a největší město je Skopje, bydlí v něm zhruba čtvrtina z celkových 2,08 milionu obyvatel země. Většina obyvatel jsou etničtí Makedonci, příslušníci jižních Slovanů. Významnou menšinu s asi 25 % tvoří etničtí Albánci, následují Turci, Romové, Srbové, Bosňané, Arumuni a Bulhaři.

    Historie tohoto regionu se datuje do starověku, počínaje královstvím Paeonie, smíšeným thrácko-ilyrským státním zřízením. Na konci šestého století př. n. l. byla oblast začleněna do perské Achaimenovské říše, poté byla ve čtvrtém století př. n. l. připojena ke království Makedonie (Starověká Makedonie). Římané tento region dobyli ve druhém století př. n. l., a ten se stal součástí mnohem větší provincie Makedonie. Oblast zůstala součástí Byzantské říše, ale často ji od počátku šestého století napadaly a usazovaly se zde slovanské kmeny. Po staletích sporu mezi bulharskou, byzantskou a srbskou říší bylo území od poloviny 14. do počátku 20. století součástí Osmanské říše, kdy se po balkánských válkách v letech 1912 a 1913 území současné Severní Makedonie dostalo pod srbskou nadvládu.
  • Srbsko
    Srbsko, plným názvem Srbská republika , je vnitrozemský stát ve střední a jihovýchodní Evropě. Leží na rozhraní Panonské nížiny a Balkánu, sousedí na severu s Maďarskem, na východě s Rumunskem a Bulharskem, na jihu se Severní Makedonií, na jihozápadě s Černou Horou a dále s Kosovem, na západě pak s Bosnou a Hercegovinou a Chorvatskem. Srbsko má téměř 7 milionů obyvatel, jeho hlavním a největším městem je Bělehrad.

    Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené od paleolitu, zažilo v 6. století stěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízeny Byzantské říši, Franské říši a Uherskému království. Srbské království získalo uznání Svatého stolce a Konstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jako Srbská říše. Do poloviny 16. století Osmanská říše obsadila celé území dnešního Srbska; osmanskou vládu občas přerušila Habsburská říše, která se od konce 17. století začala rozšiřovat směrem do středního Srbska a zároveň si udržela oporu ve Vojvodině. Na počátku 19. století byl srbskou revolucí založen národní stát jako první konstituční monarchie v regionu, která následně zvětšila své území. Po ztrátách v první světové válce a následném sjednocení bývalé habsburské koruny Vojvodiny se Srbskem země spoluzaložila s dalšími jihoslovanskými národy Jugoslávii, která v různých politických formacích existovala až do jugoslávských válek v 90. letech 20. století. Během rozpadu Jugoslávie vytvořilo Srbsko unii s Černou Horou, která byla v roce 2006 mírově rozpuštěna, čímž byla poprvé od roku 1918 obnovena nezávislost Srbska jako suverénního státu. V roce 2008 představitelé Kosovského shromáždění jednostranně vyhlásili nezávislost, což se setkalo se smíšenými reakcemi mezinárodního společenství, zatímco Srbsko si Kosovo nadále nárokuje jako součást svého suverénního území.
  • Černá Hora
    Černá Hora (černohorsky Црна Гора/Crna Gora, a dalšími západními jazyky Montenegro) je stát v jihovýchodní Evropě. Leží na Balkáně, na severu sousedí s Bosnou a Hercegovinou, na severovýchodě se Srbskem, na východě s Kosovem, na jihovýchodě s Albánií, na severozápadě s Chorvatskem a na západě s Jaderským mořem, její pobřeží měří 293,5 km. Podgorica, hlavní a největší město, zabírá 10,4 % území Černé Hory o rozloze 13 812 km² a žije v ní (včetně aglomerace) zhruba 30 % z celkového počtu 621 000 obyvatel. Cetinje je bývalé královské hlavní město (černohorsky prijestonica) Černé Hory a sídlí v něm několik státních institucí, včetně oficiálního sídla černohorského prezidenta.

    V období raného středověku se na území dnešní Černé Hory nacházela tři knížectví: Duklja, které zhruba odpovídá jižní polovině, Travunia na západě a vlastní Rascia na severu. Ve 14. a 15. století vzniklo knížectví Zeta. Od konce 14. století do konce 18. století byly velké části jižní Černé Hory pod vládou Benátské republiky a byly začleněny do Benátské Albánie. Název Černá Hora byl poprvé použit pro označení země na konci 15. století. Poté, co se dostala pod nadvládu Osmanské říše, získala Černá Hora v roce 1696 pod vládou dynastie Petrovićů-Njegošů polosamostatnost, nejprve jako teokracie a později jako světské knížectví. Nezávislost Černé Hory byla uznána velmocemi na Berlínském kongresu v roce 1878. V roce 1910 se země stala královstvím.