San Marino (Castello di San Marino Città)
San Marino, plným názvem Republika San Marino ( – doslova „Nejvznešenější republika sv. Marina“, česky také Nejvznešenější republika San Marino), je malý jihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Úředním jazykem je také italština. Leží v italském vnitrozemí, nedaleko turistického centra Rimini. Rozkládá se na 61 km² a žije zde přibližně 32 tisíc obyvatel. Hlavní město je San Marino a největší město je Dogana. Hospodářství země závisí zejména na průmyslu, službách a cestovním ruchu. San Marino je jeden z nejbohatších států na světě. Má vysoce stabilní ekonomiku, s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Není členem Evropské unie, i když jako svoji měnu používá euro.
[[Svatý Marinus]] San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a Sanmariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše.
Statuta 8. října 1600 byla přijata takzvaná Statuta, první ústava, která stále tvoří základ právního rámce této země. Poté, co Papežský stát připojil vévodství Urbino v roce 1625, stalo se San Marino enklávou uvnitř Papežského státu, zcela jím obklopeno. Muselo tudíž požádat v roce 1631 o jeho formální ochranu, přesto papežové nikdy plnou kontrolu nad San Marinem nezískali. Země byla sice obsazena 17. října 1739 papežským legátem v Ravenně, kardinálem Giuliem Alberonim, ale nezávislost byla obnovena papežem Klementem XII., a to 5. února 1740, na svátek svaté Agáty, která se poté stala patronkou země.
Od roku 1787 lze mluvit v San Marinu o demokraticky volené vládě, takže země patří k nejstarším demokraciím v Evropě.
Hrozbu představovalo Napoleonovo tažení v roce 1797, avšak tentokrát nezávislost země uhájil jeden z regentů Antonio Onofri, kterému se podařilo získat respekt a přátelství samotného Napoleona. Ten pak nejenže slíbil chránit nezávislost republiky, ale dokonce nabídl jejím regentům, že jeho vojska rozšíří sanmarinské území, což ale regenti odmítli. Skutečností nicméně je, že prostřednictvím Napoleona se Francie stala první zemí, která navázala se San Marinem diplomatické styky. Další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu.
Od sjednocení Itálie v 19. století bylo San Marino Itálií plně obklopeno a jeho závislost na ní tudíž vzrostla. Přesto nebylo pohlceno, zásluha na čemž je připisována sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu. On, stejně jako jeho žena Anita a mnoho dalších revolucionářů museli na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Garibaldi zde získal i významnou pomoc, peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Hranice v roce 1944 zdůrazňující neutralitu země ve válce Po válce trpělo San Marino vysokou mírou nezaměstnanosti a inflace, což způsobilo velké napětí ve společnosti. To byla voda na mlýn Sanmarinské fašistické strany (Partito Fascista Sammarinese), která byla založena v roce 1922 podle italského vzoru a rok poté se ujala vlády, již držela až do roku 1943 a pak znovu v roce 1944. V této době se sanmarinská politika podrobovala italské fašistické vládě Benita Mussoliniho, byť kupodivu ve druhé světové válce zůstalo San Marino neutrální, navzdory fámě, že vyhlásilo západním spojencům válku, již způsobila nepřesná zpráva v New York Times. Spojenci skutečně se San Marinem nakládali jako se součástí nepřátelské koalice, takže 26. června 1944 bylo San Marino bombardováno britským královským letectvem. Argument byl, že v zemi působí německá vojska, což sanmarinská vláda popřela. V září 1944 však bylo San Marino nakonec skutečně krátce okupováno německou armádou, která však byla poražena Spojenci v bitvě u San Marina.
Fašistická strana byla po válce zcela zdiskreditována, načež došlo ke zhoupnutí politického kyvadla prudce doleva. San Marino tak mělo první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě - Komunistická strana San Marina (Partito Comunista Sammarinese) vládla v koalici se Socialistickou stranou (Partito Socialista Sammarinese) v letech 1945 až 1957. Přesto se v této době San Marino nestalo zemí východního bloku a neopustilo demokracii.
San Marino se stalo členem Rady Evropy v roce 1988 a Organizace spojených národů v roce 1992.
[[Svatý Marinus]] San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a Sanmariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše.
Statuta 8. října 1600 byla přijata takzvaná Statuta, první ústava, která stále tvoří základ právního rámce této země. Poté, co Papežský stát připojil vévodství Urbino v roce 1625, stalo se San Marino enklávou uvnitř Papežského státu, zcela jím obklopeno. Muselo tudíž požádat v roce 1631 o jeho formální ochranu, přesto papežové nikdy plnou kontrolu nad San Marinem nezískali. Země byla sice obsazena 17. října 1739 papežským legátem v Ravenně, kardinálem Giuliem Alberonim, ale nezávislost byla obnovena papežem Klementem XII., a to 5. února 1740, na svátek svaté Agáty, která se poté stala patronkou země.
Od roku 1787 lze mluvit v San Marinu o demokraticky volené vládě, takže země patří k nejstarším demokraciím v Evropě.
Hrozbu představovalo Napoleonovo tažení v roce 1797, avšak tentokrát nezávislost země uhájil jeden z regentů Antonio Onofri, kterému se podařilo získat respekt a přátelství samotného Napoleona. Ten pak nejenže slíbil chránit nezávislost republiky, ale dokonce nabídl jejím regentům, že jeho vojska rozšíří sanmarinské území, což ale regenti odmítli. Skutečností nicméně je, že prostřednictvím Napoleona se Francie stala první zemí, která navázala se San Marinem diplomatické styky. Další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu.
Od sjednocení Itálie v 19. století bylo San Marino Itálií plně obklopeno a jeho závislost na ní tudíž vzrostla. Přesto nebylo pohlceno, zásluha na čemž je připisována sjednotiteli Itálie Giuseppe Garibaldimu. On, stejně jako jeho žena Anita a mnoho dalších revolucionářů museli na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Garibaldi zde získal i významnou pomoc, peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Hranice v roce 1944 zdůrazňující neutralitu země ve válce Po válce trpělo San Marino vysokou mírou nezaměstnanosti a inflace, což způsobilo velké napětí ve společnosti. To byla voda na mlýn Sanmarinské fašistické strany (Partito Fascista Sammarinese), která byla založena v roce 1922 podle italského vzoru a rok poté se ujala vlády, již držela až do roku 1943 a pak znovu v roce 1944. V této době se sanmarinská politika podrobovala italské fašistické vládě Benita Mussoliniho, byť kupodivu ve druhé světové válce zůstalo San Marino neutrální, navzdory fámě, že vyhlásilo západním spojencům válku, již způsobila nepřesná zpráva v New York Times. Spojenci skutečně se San Marinem nakládali jako se součástí nepřátelské koalice, takže 26. června 1944 bylo San Marino bombardováno britským královským letectvem. Argument byl, že v zemi působí německá vojska, což sanmarinská vláda popřela. V září 1944 však bylo San Marino nakonec skutečně krátce okupováno německou armádou, která však byla poražena Spojenci v bitvě u San Marina.
Fašistická strana byla po válce zcela zdiskreditována, načež došlo ke zhoupnutí politického kyvadla prudce doleva. San Marino tak mělo první demokraticky zvolenou komunistickou vládu na světě - Komunistická strana San Marina (Partito Comunista Sammarinese) vládla v koalici se Socialistickou stranou (Partito Socialista Sammarinese) v letech 1945 až 1957. Přesto se v této době San Marino nestalo zemí východního bloku a neopustilo demokracii.
San Marino se stalo členem Rady Evropy v roce 1988 a Organizace spojených národů v roce 1992.
Mapa - San Marino (Castello di San Marino Città)
Mapa
Státní území - San Marino
 |
 |
| Sanmarinská vlajka | |
[[Svatý Marinus]] San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a Sanmariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše.
