Mapa - Francie (Republic of France)

Francouzská vlajka

Francie, plným názvem Francouzská republika , je stát, jehož většina území (někdy označovaná jako metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají (šestiúhelník). K Francii patří také ostrov Korsika. Metropolitní Francie sahá od Středozemního moře na jihu k Lamanšskému průlivu a Severnímu moři na severu, od Rýna na východě k Atlantskému oceánu na západě. Sousedí s Belgií a Lucemburskem na severu, Německem na severovýchodě, Švýcarskem a Itálií na východě a Andorrou, Monakem a Španělskem na jihu.

Francie má 67 milionů obyvatel (65 milionů metropolitní Francie) a je tak čtvrtou nejlidnatější zemí Evropy a druhou nejlidnatější zemí Evropské unie (po Německu). Rozlohou je největším státem EU. Francouzská ekonomika je šestá největší na světě podle nominálního hrubého domácího produktu (HDP) a desátá největší podle HDP v paritě kupní síly. Francie je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Francie je též členem eurozóny.

Politický systém má parlamentně-demokratický, republikánský a poloprezidentský. Hlavní město Paříž je nejen obchodním a kulturním centrem Francie, ale zejména v minulosti šlo o hlavní světové centrum umění a myšlení. Díky tomu je dnes sídlem řady mezinárodních organizací jako je OECD, UNESCO, Interpol ad. Dalšími velkými městy jsou Lyon, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Lille a Nice. Francouzská kultura, filozofie a francouzské dějiny silně ovlivnily celou Evropu (zejm. stoletá válka, velká francouzská revoluce a napoleonské války).

Spolu se Spojeným královstvím je Francie jednou ze dvou doposud existujících koloniálních velmocí. V 19. století byla francouzská koloniální říše druhá největší na světě (po britské). Velký důraz Francie tradičně klade na ochranu a propagaci francouzského jazyka a udržuje úzké vazby s jinými frankofonními zeměmi a oblastmi světa.

[[Eugène Delacroix – La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce]] Ačkoliv je Francie obvykle vnímána jako jednolitý národní stát, při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že – slovy André Mauroise – „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“. Francouzi se vyznačují značně různorodým etnickým původem, který je stejně jako francouzské dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Vyplývá to z geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci. Navíc, přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkávají nejrozličnější národy – Keltové, Řekové, Římané, Germáni, Frankové, Normané, Židé, Španělé, Portugalci, Italové, Alžířané a mnoho dalších.

Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechali Galové (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římané a Frankové, přičemž Galové a Římané na přelomu prvního a druhého tisíciletí splynuli dohromady a Frankové dali Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační, což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským jazykem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština, která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“, byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.